TEMNOTA

Kdysi jsem se topil v temnotě.

Dnes jí jen procházím.

Město nespí.

Hlava taky ne.

Zprávy.

Hluk.

Tlak.

Cizí životy.

Cizí názory.

Každý něco chce.

Každý něco hraje.

Ale někde mezi tím

pořád běží člověk,

který se odmítl zastavit.

Ne hrdina.

Ne oběť.

Jen někdo,

kdo pochopil,

že když se svět rozpadá potichu,

musíš si vytvořit vlastní rytmus.

AN75

Temnota nezmizela.

Jen dostala směr.

HODNÝ ČLOVĚK 

Za záclonou svítí modrý stín  

v ruce mobil a studenej klid  

každej krok má uložený zvlášť  

cizí život — jeho noční stráž  

na chodbě ticho  

jen cvakne zámek  

v hlavě seznam  

kdo je špatnej  

pes moc štěká  

děti moc žijou  

někdo se směje  

a jemu z toho hnijou oči  

Úsměv pro lidi  

uvnitř jen jed  

všechno si schová  

a pak to pošle dál  

Hodný člověk 

všechno sleduje  

hodný člověk  

nikdy nespí  

fotí okna  

sbírá hlasy  

krmí ticho  

cizím neštěstím  

Večer sedí  

monitor svítí  

malý války  

v anonymních větách  

„jen jsem chtěl upozornit“  

„jenom mám obavy“  

„jen pro pořádek“  

další jed do obálky  

zná všechny chyby  

kromě vlastních  

cizí pády  

drží ho nad vodou  

Někdo sbírá známky  

někdo starý fotky  

on sbírá lidi  

které může zlomit  

Hodný člověk  

všechno sleduje  

hodný člověk  

nikdy nespí  

za dveřma stojí  

bez jedinýho zvuku  

a čeká  

kdo udělá chybu  

Ráno pozdraví.  

Usměje se.  

Popřeje hezký den.  

A večer…  

zase sedí ve tmě.

TEMNÁ ZPOVĚĎ 

Nikdo to nevidí.  

Ruce neposlouchají.  

Hlava v mlze.  

Včera normál.  

Dnes kroky počítám.  

Mozek: běž.  

Tělo: stojí.  

Zkrat.  

Ticho.  

Nikdo to nevidí.  

Ale je to tam.  

Pořád.  

Bez pauzy.  

Únava táhne dolů.  

Bez varování.  

Bez důvodu.  

Ráno vstát = práce.  

Dřív samozřejmost.  

„Vypadáš dobře.“  

Zvenku jo.  

Nikdo to nevidí.  

Ale je to tam.  

Pořád.  

Bez pauzy.

TICHO MEZI STĚNAMI 

Máma v kuchyni

Hrnek v ruce

Ticho mezi stěnami

A nic

Dveře

Práce

Chodba

Večer bez slov

Nikdy jsem nevěděl

Kdo vlastně jsi

Jen muž

Který bydlel vedle

Otec v papírech

Ne v životě

Slovo dělá chlapa

Říkali

Ale doma

Bylo ticho

Máma mizela

Rok po roce

Šedá mezi zdmi

A zvykla si mlčet

Neuhodil ji

Jen pomalu

Zmenšoval prostor

Mladší bratr

Vždy blíž

Já někde bokem

Jak starý nábytek

Až jinde

U cizího stolu

Jsem poprvé viděl

Že rodina může dýchat normálně

Že otec může poslouchat

A nemusí budit strach

Že lidi spolu mluví

Bez opatrnosti

Poprvé jsem viděl

Že chlap může být doma

A přitom nebýt cizí

Teď už to nenarovnám

Jen to nosím v sobě

Roky

Potichu

Otec v papírech

Ne v životě

TLAK V HLAVĚ 

Cítí, že se něco děje
ptá se jinak než dřív
nevím, co po mně chce
nevím, co mám říct
mezi námi ticho
nejde vypnout
mluvím pravdu
mluvím pravdu
a to bolí víc než lež

Tlak v hlavě
Tma

Ticho

Těším se, až to skončí

Ticho

Ptáš se jinak než dřív
Odpovídáš jinak než chceš
Ticho

Ticho

Тихая Охота

Парни с Жижкова любят лавэ

тихая охота в тени закона

коридор пот кофе страх

утром подпись вечером крах

я видел те глаза

когда лгут — все всё знают

бумага выдержит всё

правда под столом

форма скрывает грязь

улыбки только маска

когда всё летит вниз

каждый сам за себя

Парни с Жижкова любят лавэ

главное — тишина и должность

тишина громче крика

говоришь — конец

молчишь — живёшь

молчишь — живёшь

правду не носят

SLOVO ZA SLOVEM 

„Extrém ničí cit.

Ne vždy hned.

Někdy po částech.

Den za dnem.

Slovo za slovem.

Ticho za tichem.

Ale něco zůstalo.

AN75.

PANÍ POŘÁDEK 

Bába rezatá

Trpí nudou

Okno otevře

A už jde dolů

Schody

Chodba

Sklep

Půda

Fotky brány

Fotky domu

Fotky světa

Kolem domu

[Refrén]

Paní pořádek

Nikdy nespí

Paní pořádek

Všechno vidí

Paní pořádek

Za dveřmi čeká

Paní pořádek

Další věta

Vleze do baráku

Projde sklep

Na chodbě ticho

U dveří stop

Pak zpět nahoru

Do jedové chýše

A zase něco

Na někoho píše

A na tebe…

A na tebe…

A na tebe…

[Refrén]

Paní pořádek

Žádná sláva

Jen kronika domu

A cizí práva

ZASTÁVKA KLUK 

Město svítí

ale oči už ne

jen reklamy

co překřičí bolest

Na zastávce kluk

ruce jak papír

v kapse dvě noci

a rozbitej klid

Statistiky rostou

tabulky sedí

nahoře klid

dole se ztrácí děti

Všechno pod kontrolou

říká obrazovka

jen další sanitka

bez majáků potichu

Kolumbie, Krnov

stejnej scénář

bez pauzy

noc i den

Někdo se směje

někdo to prodá

někdo se nevrátí

a ráno jde dál

Panelák mlčí

výtah jen vrže

za dveřma ticho

co nechceš slyšet

Ráno zas začne

stejnej provoz

jen další tváře

co mizí beze jmen

Nikdo nic neviděl

nikdo nic neví

jen město nespí

a pomalu hnije.

ROZBITÝ DEN 

v kuchyni studený světlo

popelník plnej vět

telefon obrácenej dolů

a v hlavě rozbitej den

venku zase prší

město mele svoje dál

každej něco ztratil

tak proč bych zrovna já řval

[Refrén]

nic se nezastaví

ani když člověk padá

jen se oklepe prach

a jde zas dál

nic se nezastaví

svět nečeká na slabý

noc tě chvíli stáhne dolů

ráno tě vytáhne ven

žádný drama

žádný prosby

jen ticho

a další den

NEJVĚTŠÍ ZBRAŇ 

Příroda

Nelže

Strom

Nehraje roli

Pes

Nepotřebuje masku

Člověk

Ano

Mluví

O míru

A staví

Zbraně

Mluví

O pravdě

A přepisuje ji

Včera

Jiná

Dnes

Jiná

Zítra

Další

Dějiny

Píšou vítězové

A poražení

Mlčí

Říkáš

Pán tvorstva

Já vidím

Strach

Moc

Tlak

Vlastnictví

Manipulaci

Největší zbraň

Nestojí

V síle

Stojí

V hlavě

Člověka

Největší katastrofa

Nejsou zbraně

Člověk

ONI SPOLU 

Oni spolu
jeden pokoj

trochu sám...

jeden svět

já o dveře vedle

sám

já měl dveře zavřený
vlastní ticho vlastní čas
člověk si zvykne brzo
když vyrůstá trochu sám

trochu sám...

lidi přišli
chvíli zůstali
smích v kuchyni
sklenice na stole

a potom zase klid

zase klid...

někdy sedím v tichým bytě
přesně tam kde chci být

a stejně mám pocit
že tu někdo chybí

vedle mě...

neutíkám před lidma
jen se vracím tam
kde jsem celej život byl

do míst
kde nikdo není

a kde je ti nejlíp...

SVĚT POD MASKOU 

Masky

Všude

Úsměvy

Na povel

Citáty

Cizí

Tvář

Upravená

Život

Skrytý

Mluvíš

O pravdě

A žiješ

Lež

Mluvíš

O světle

A doma

Zhasínáš

Svět pod maskou

A pod ní

Prázdno

Ráno

Jedna fotka

Jeden úsměv

A stačilo

Maska

Vrstva

Další vrstva

A pod tím

Kdo?

Úsměv

Vybraný

Citát

Půjčený

A všichni tleskají

Obrazu

Nechci vaše role

Nechci vaše tváře

Nechci váš svět

Z papíru

Já znám

I druhou stranu

A proto

Netleskám

Otisk v hlavě 

Slova mizí.

Hudba dohraje.

Světla zhasnou.

Dveře se zavřou.

Lidé odejdou.

Obraz zmizí.

Zůstane ticho.

Ale to, co zůstane v hlavě…

to bývá pravda.

Hudba skončí.

Slova vyblednou.

Co zůstane — nebyla skladba.

Byl to otisk.

Nebyl to hlas.

Nebyl to obraz.

Nebyla to póza.

Byl to otisk.

Ne všechno odchází.

Něco zůstává.

Čas odnese jména.

Paměť odnese tváře.

Ale otisk…

ten zůstává.

Byl to otisk

TELEFON V POHODĚ

Telefon v pohodě

Normální hlas

Pak otevře dveře

A cítíš odstup okamžitě

Přijde dovnitř

Ticho

Pes běží dovnitř

Vodítko na zem

Tři věty

Ticho

Mobil v ruce

Nevíš

Co vlastně platí

Před třema hodinama

Jiný člověk

Ticho

Všechno normální

A přitom ne

Pes je neklidný

Cítí to taky

Nevíš

Co se změnilo

Před pár hodinami

Jiný hlas

Jiný člověk

Jiný člověk...

Stejný den....

Nerozumím ....

Odchod...

Ticho...

CO ZŮSTANE...

Hudba skončí.
Slova vyblednou.
Co zůstane…
nebyla skladba.

Byl to otisk.

Otisk....

Nemoc beze slova

Nemoc přišla bez pozvání

sedla vedle, mlčela

práce zmizla mezi dveřmi

jako by tu nebyla

Lidi? někteří se ztratí

když se přestaneš smát

partner odešel svou cestou

dobře… tak ať jde dál

[REFRÉN]

Tak vstávej

i když svět jde proti tobě

Tak vstávej

ještě není konec cest

Ať si život bere všechno

co chce vzít

Pořád dýcháš

tak se per

Žádný hrdina z plakátu

žádná póza, žádná hra

jenom člověk co se zvedne

když ho srazí podlaha

[REFRÉN]

Tak vstávej

i když dneska všechno padá

Tak vstávej

dokud srdce drží směr

Nejsi součet všech svých ztrát

jsi to

co uděláš dál

Nezlomilo mě to

Jen změnilo směr

Tak vstávej

znovu

a znovu

a znovu

KOV A PRACH

Pípnutí

Šatna

Kov a prach

Osm hodin pod světlem

Další směna

Ranní ticho

Studený vzduch

Stejné tváře

Stejný kruh

Nikdo nemluví

Jen stroje dýchají

Další den

Pomalu mizí

Jen vydržet

Ještě chvíli

Ještě roky

Ještě dál

Jen vydržet

Bez otázek

Bez hlasu

Ještě dál

Léto v hale

Vzduch stojí

Pot na zádech

Nikdo nemluví

Automat na kávu

Studená zeď

Ruce černé od práce

Ráno i zpět

Zářivky bzučí

Čas bez dnů

Město venku

Už ztratilo tvář

Kroky v chodbách

Pomalu zní

Další směna

Začíná snít

Jen vydržet

Ještě chvíli

Ještě roky

Ještě dál

Jen vydržet

Nezastavit

Nezmizet

Jít dál

POČET V OBČANCE

Měla všechno

A chtěla víc

Ne peníze

Ne domy

Pocit

Že život začíná jinde

Město ji naučilo pózovat

Úsměv

Profil

Úhel tváře

Značka na kabelce

Dokonalost na splátky

Říkala žiju

Ale roky šly

A nic se neměnilo

Jen číslo v občance

Pořád stejný večer

Jiný podnik

Pořád stejné hledání

Jiné jméno vedle postele

Pořád stejné zrcadlo

Jen oči už nevěřily

Vrátila by se?

Nevím

Možná ne

Protože někdy člověk neutíká z vesnice

Ale sám před sebou

PRAVDA POD STOLEM 

Hoši ze Žižkova mají rádi love...

tichej lov ve stínu zákona

chodba pot kafe strach

ráno podpis večer pád

viděl jsem ty oči

když se lže všichni ví

papír snese všechno

pravda pod stolem

uniforma kryje špínu

úsměvy jen maska

když to padá dolů

každej sám za sebe

Hoši ze Žižkova mají rádi love

hlavně klid a post

ticho víc než křik

mluvíš končíš

mlčíš žiješ

pravda se nenosí

SOLU-MEDROL 

Obličej hoří.

Uvnitř zima.

Tělo mluví řečí,

které už nerozumím.

Tlak stoupá.

Spánek padá.

A hlava?

Ta běží dál.

SOLU-MEDROL

Nával horka do tváře.

Pachuť v ústech po ránu.

Pískání někde v dálce.

Možná venku.

Možná uvnitř.

Více vody.

Více ticha.

Více kroků na záchod.

Méně klidu.

[refrén]

Tělo hlásí chybu.

Systém přetížen.

Teplo.

Zima.

Klid.

Úzkost.

Nespím.

A stejně jsem unaven.

Ne všechno bolí nahlas.

Nesoustředění.

Myšlenka přijde.

A hned odejde.

Divná nálada.

Bez důvodu.

Jen pocit,

že něco není správně.

Tělo křičí.

Hlava mlčí.

Мокрый асфальт

тихий двор

мокрый асфальт

старый фонарь

мерцает опять

дым из окна

пятый этаж

город устал

и медленно спит

в окнах свет

но там не ждут

ночь опять

замыкает круг

тихий двор

без лишних слов

только ветер

между домов

шаги вдали

и снова тишина

автобус ушёл

до самого утра

холодный подъезд

чужие глаза

каждый живёт

будто сам для себя

не смотри назад…

Тихий потолок

закрыл дверь

выключил свет

сегодня

меня здесь нет

телефон молчит

экран погас

этот шум

не для нас

без шума

без лиц

без чужих голосов

без шума

без слов

без ненужных звонков

пусть спешат

пусть говорят

город снова

сходит с ума

а здесь тишина

и тёмный потолок

наконец-то

я снова один

только ночь

и покой…

Скрип лифта

снова лестница

снова свет

чужие двери

чужой подъезд

лампа дрожит

наверх и вниз

здесь каждый знает

как молча жить

на пятом этаже

опять горит свет

я стою у двери

но меня там нет

на пятом этаже

холодная ночь

и тишина

не отпускает прочь

старый лифт

скрипит в тишине

запах дыма

и чей-то смех

город внутри

бетонных стен

и тысячи жизней

без перемен

последний автобус

последний автобус

пустой салон

город исчезает

за мокрым стеклом

усталые лица

смотрят в пол

каждый молчит

о чём-то своём

ночной маршрут

до пустоты

фонари дрожат

как чужие сны

последний автобус

и серый свет

мы все куда-то едем

хотя смысла нет

остановки мимо

как чужая жизнь

старый динамик

что-то говорит

дождь по окнам

размывает ночь

и никто не знает

что будет потом

Двадцать Три Года

двадцать три года

одни и те же стены

кофе по утрам

лица перемены

шаги по коридору

усталые глаза

казалось это важно

оказалось — зря

бумаги и подписи

холодный белый свет

я вышел молча

и меня больше нет

никто не ждал

никто не звонил

двадцать три года

как будто не жил

никто не ждал

и город молчит

только память

по старому звучит

утро стало тише

без чужих шагов

телефон молчит

без ненужных слов

я смотрю в окно

на серый мокрый двор

и впервые слышу

собственный покой

всё прошло…

всё дальше…

JEDNA FOTOGRAFIE 

Bylo mi osmnáct.

Včera domov.

Dnes… cizí postele. cizí tváře. cizí pravidla.

A v kapse…

jedna fotografie.

Ne kvůli vzpomínce.

Kvůli přežití.

První měsíce bolely.

Ne vojna.

Lidi.

Prázdné pohledy. Řev. Ticho.

A pocit…

že ses probudil v cizím světě.

Chtěl jsem domů.

Tak jsem jel.

Vlak. Cokoliv.

Ne útěk.

Nádech.

Bez povolení.

Bez rozkazu.

Protože něco ve mně už tehdy říkalo:

Nevěř.

Všem ne.

Dnes…

už nevím.

Možná část bolesti zmizela.

Možná jen zůstalo to, co stálo za zapamatování.

Kdybych to položil na váhu…

nevím, co by převážilo.

Ale něco bych vrátil.

TMA NENÍ PRÁZDNOTA 

Zavřel jsi oči…

a myslel sis,

že je tma.

Ale tma…

není prázdnota.

Ptal ses…

kam odchází energie…

když odejde tělo.

Já nevím.

Možná nikam.

Možná všude.

Tělo končí.

Otázky ne.

Hledal jsi odpovědi…

ve vesmíru.

V meditaci.

V tichu.

Mimo sebe.

A přesto…

ses pořád vracel.

Možná nehledáš,

kam jdeme po smrti.

Možná hledáš…

co jsme byli před ní.

VÝNOSY PŘÍTELE 

Když jsi mluvil, poslouchal jsem.

Když jsi padal, stál jsem tam.

Když jsi chtěl pomoc…

otevřel jsem dveře.

Ty jsi otevřel kalkulačku.

Ne lidi.

Příležitosti.

Ne přátele.

Kontakty.

Já viděl člověka.

Ty viděl použití.

Úsměv.

Ruka.

Slovo.

Všechno mělo cenu.

Jen ne člověk.

Doma příběh.

Venku jiný.

Jiná tvář.

Jiná slova.

Jiná jména.

A někde mezi tím…

se ztratil člověk.

Ne každý podvod začíná lží.

Někdy začíná úsměvem.

Ne každý, kdo stojí vedle…

stojí s tebou.

MĚDĚNÉ TICHO 

Bylo mu osmnáct.

Dům ještě stál.

Jen už nebyl domov.

Máma odešla.

Bez vysvětlení.

Jen ticho.

A otázky.

Zůstal s otcem.

Ale jen chvíli.

Pak přišlo jiné město.

Jiný dům.

Jiní lidé.

Teplo.

Klid.

Žádné účty.

Žádné starosti.A on uvěřil…

že takhle bude svět fungovat.

[REF]

Máma odešla.

Otec zůstal.

On utekl.

A roky hledal domov

v cizích pokojích.

Škola zmizela.

Pravda taky.

Přišli kamarádi.

Peníze.

Svoboda.

A chtěl víc.

Pořád víc.

Pak zmizela i ona.

Zůstaly dluhy.

Cizí gauče.

Cizí stropy.

Cizí rána.

[REF]

Neutekl před otcem.

Utekl před bolestí.

Jenže bolest…

měla stejnou adresu.

Nevím…

jestli pochopil.

Nevím…

jestli odpustil.

Jen vím…

že osmnáct let

je málo na to,

aby člověk unesl

rozpad domova.

Domov není místo.

Je to člověk.

ZAVŘENÉ DVEŘE 

Minulost

už se nevrátí.

Můžeš ji hledat.

Můžeš ji opravovat.

Můžeš ji litovat.

Ale dveře zůstaly zavřené.

Budoucnost

ještě nepřišla.

Můžeš ji plánovat.

Můžeš se jí bát.

Můžeš o ní snít.

Ale nevíš.

Přítomnost 

je jediná věc,

kterou držíš v ruce.

A i ta ti mezi prsty mizí.

Minulost je vzpomínka.

Budoucnost je představa.

A přesto mezi nimi

prožijeme celý život.

A přesto tomu říkáme život...

NORMÁLNÍ HRANICE 

Normální.

Kdo to slovo vytvořil?

Většina?

Strach?

Společnost?

Co bylo normální včera…

dnes budí hrůzu.

A co je normální dnes…

možná jednou zmizí stejně.

Tak kdo určuje hranici?

Ty?

Já?

Nebo dav?

Možná nejsem divný.

Možná jen nejsem kopie.

Jenom přemýšlím nahlas.

TENKÝ LED 

Jeden Bůh.

Tisíc výkladů.

Pokora.

Zlato.

Ticho chrámů.

Víra.

Moc.

Strach.

Kdo mluví za Boha?

A kdo jen za sebe?

Modlitby stoupají vzhůru.

Ale odpovědi…

přichází od lidí.

Každý má pravdu.

Každý svůj směr.

Každý svůj zákaz.

Každý svůj ráj.

A mezi tím stojí člověk.

Sám.

Na tenkém ledě.

Chrám.

Stát.

Řád.

Poslušnost.

Kde končí víra…

a začíná struktura?

Bůh mlčí.

Zato lidé…

mluví neustále.

Ve jménu světla.

Ve jménu dobra.

Ve jménu pravdy.

Ve jménu pravdy…

zůstával popel.

Možná víra není problém.

Možná člověk.

Možná jsme jen dali jméno něčemu…

co nikdy jméno nepotřebovalo.

To není výsměch.

To je tichá pochybnost.

A ta má často větší sílu…

než agresivní kritika.

PANELÁK NESPÍ 

vedle v bytě běží televize

už třetí hodinu stejně nahlas

dětský pokoj

rozsvíceno

vystrašené oči se dívají do prázdna 

pes zase štěká na balkoně

nikdo nevstal

kuchyň

tři sklenice

nikdo nemluví

světlo v kuchyni

dvě ráno

někdo kouří potmě

za zdí smích z televize

pro lidi co se mají dobře

na chodbě je ticho

jen výtah

a kroky co se zastaví před dveřmi

všichni něco slyšeli

nikdo nic neřekl

panelák nespí

[Refrén]

normální dům

normální noc

normální život

jen občas

něco spadne na zem

a pak zase klid...

JAKÁ JSEM 

Nehledám pravdu.

Hledám výhodu.

Neříkám to, co je.

Říkám to, co funguje.

Když uvěříš,

jsi součástí řešení.

Když pochybuješ,

jsi problém.

Věrnost.

Dohoda.

Láska.

Nástroj.

Slzy.

Argument.

Výčitky.

Měna.

Nejsem krutá.

Jsem praktická.

Nejsem falešná.

Jsem přizpůsobivá.

Každý chce něco slyšet.

Já to umím říct.

Když odejdeš,

najdu jiného.

Když zůstaneš,

najdu důvod.

Když se ptáš,

jsi nejistý.

Když mlčíš,

souhlasíš.

Nepotřebuji pravdu.

Potřebuji prostor.

Nepotřebuji lásku.

Potřebuji obdiv.

A když se všechno zhroutí...

začnu znovu.

Nepamatuji si tvoje slova.

Pamatuji si,

co se mi hodilo.

Nehledám pravdu.

Hledám výhodu.

Nevidím důvod.

Udělala bych to znovu.

Ne proto, že tě nenávidím.

Ale proto,

že jsem nikdy neviděla problém.

S čistým obličejem.

A novým příběhem.

VÍM, ŽE NIC NEVÍM 

vesmír,

život,

vědomí,

smrt,

čas…

jistota,

odpověď,

vysvětlení,

kontrola...

člověk možná celý život nehledá definitivní odpověď,

Možná hledá způsob, jak s těmi otázkami žít,

život nemá jednoduchý manuál,

[Refrén]

Možná smysl není jedna velká odpověď.

Možná je to samotné prožívání.

Vztahy.

Otisky.

Chvíle.

Hledání.

A to, co po člověku zůstane v druhých lidech.

Proč někdo trpí celý život,

jiný odejde po narození,

někdo žije sto let,

jiný zemře mladý,

někdo dostane lásku,

jiný samotu.

...a člověk zoufale hledá řád,

důvod,

smysl...

pochybuje,

bojí se,

věří,

ztrácí,

znovu se ptá.

A nakonec ..

Co má zůstat nepoznané, zůstane nepoznané.

PARADOX 

Dlouho člověk čeká na vysvětlení.

Myslí si, že až přijde, všechno do sebe zapadne.

Nepřijde.

A přesto se něco změní.

Ne otázky.

Člověk.

Čas udělá to, co slova nedokážou.

A smutná kapitola, která zůstala otevřená,

se jednoho dne zavře sama.

Bez vysvětlení.

Bez vítěze.

Bez návratu.

Hledá odpovědi.

Čeká.

Přemýšlí.

Vrací se.

Nic nepřichází.

A přesto se něco změní.

Ne minulost.

Člověk.

A jednoho dne zjistí,

že kapitola je uzavřená.

Ne proto, že dostal odpovědi.

Ale proto, že je už nepotřebuje.

Člověk nemusí rozumět všemu, aby mohl jít dál.

VNITŘNÍ HLAS 

Dveře zavřené.

Ticho.

A přesto...

někdo odpovídá.

„Ještě ne.“

„Počkej.“

„Zkus to znovu.“

Nikdo

to neslyšel.

Stejná cesta.

Stejné kroky.

Jiná odpověď.

Někdy

je hlas

silnější

než hluk kolem.

Neví víc.

Jen se ptá.

Každý den.

Stejně.

Ráno.

Zrcadlo.

Jeden člověk.

Dva názory.

Ticho.

ČAS 

07:00.

Stejné hodiny.

Stejná zeď.

Kalendář.

Jeden list.

Pak další.

Bez hluku.

Na fotografii

nikdo nezestárl.

Jen papír.

Hodiny jdou.

Nikdo je neposlouchá.

Přesto

nikdy nezastaví.

Sen.

Ráno.

Budík.

Ticho.

Čas.

Nečeká.

Neutíká.

Jen je.

SKLENĚNÉ NEBE 

Nebe bez mraků.

Nebe bez ptáků.

Jen odraz světel

na prázdných oknech.

Město dýchá

přes betonové stěny.

Nikdo se nedívá nahoru.

Skleněné nebe.

Nepraská.

Jen vrací všechno zpět.

Výtahy jedou.

Patra se střídají.

Stejné chodby.

Stejné dveře.

Kroky mizí

dřív, než je někdo uslyší.

[Refrén]

Skleněné nebe.

Bez začátku.

Bez konce.

Skleněné nebe.

Nechrání.

Jen odráží.

Ráno nepřichází.

Jen se změní barva světla.

Skleněné nebe

zůstává....

POSLEDNÍ SVĚTLO 

Poslední světlo.

Páté patro.

Jedno okno.

Výtah stojí.

Nikdo nevystoupí.

Chodba čeká.

Dveře.

Číslo bez jména.

Schránka.

Bez dopisů.

Poslední světlo.

Ještě svítí.

Nikdo se nevrací.

V šest hodin

zhasne samo.

Nikdo

si toho nevšimne.

Poslední světlo.

Tma

nic nemění....

NOČNÍ VLAK

Vůz číslo sedm.

Zářivka bliká.

Nikdo nemluví.....

Tři stanice bez zastavení....

Zářivka už nebliká....

Jenom tma a hluk ...

Bez lidí 

Bez všeho

Na sedadle zůstal kabát...

Nikdo se pro něj nevrátil...

DÝM ZA DVEŘMI 

Nejdřív si ničeho nevšimneš.

Jeden oblak. Jedna věta. Jedna výčitka.

Nic, co by stálo za řeč.

Pak je vzduch o něco těžší.

Otevřeš okno. Přizpůsobíš se. Uděláš krok stranou.

A znovu.

A znovu.

Až jednou zjistíš, že už nedýcháš svobodně.

Ne kvůli jedné chvíli. Ne kvůli jedné větě.

Kvůli všemu, co se usazovalo pomalu.

Den za dnem.

Neodešel jsem kvůli dveřím.

Otevřel jsem je, protože už nebylo co dýchat.

A venku...

nečekala výhra.

Jen vzduch.

A to stačilo.

CIZÍ CIHLY 

Na začátku to nebyl predátor.

Byl to úsměv. Kafe. Procházka. 

Pocit, že člověk není sám.

Neviděl jsem drápy.

Měl jsem plán. On měl poznámkový blok.

Já stavěl. On měřil.

Já nosil cihly. On hledal nosnost.

První prasklina.

Nic velkého.

Jen omítka.

Řekl jsem si: to se stává.

[REF]

A tak jsem stavěl dál.

Cizí dům. Cizí sny. Cizí problémy.

A jednoho dne mi došel materiál.

Pak jsem zjistil, že už nebydlím.

Jen kontroluji střechu.

Kdy spadne trám. Kdy spadne omítka. Kdy si zase zlomím nohu...

To není domov.

To je stavební dozor.

[REF]

A tak jsem nastoupil do posledního autobusu.

Zamával řidiči.

Poděkoval za odvoz.

A když jsem se otočil...

linku zrušili.

Dneska se na mě prodavačka usměje.

Syn zavolá, protože chce.

Máma slaví narozeniny.

A já poprvé po dlouhé době nejsem ve střehu.

Prach ze stavby smyt.

Helma odložena.

Vrátit se?

Ne.

Ještě by mi spadla střecha na hlavu.

NA DRUHÉ STRANĚ 

Když zhasne hluk

Když odejdou hlasy

Co je tam

Na druhé straně?

Člověk se bojí změny, 

ale možná právě tam začíná něco nového.

Celý život jsem stál tady

A díval se přes sklo

Nikdy jsem nevěděl

Co je na druhé straně

Nemusíme všemu rozumět.

Tolik otázek

Tolik slov

A přesto nevím

Co je na druhé straně

To, co ostatní nevidí.

Vidíš jen tvář

Slyšíš jen hlas

Ale nevíš

Co je na druhé straně

Nevím, co tam je.

Ale ně

co tam je.

Na druhé straně.

ZDROJ VYSCHL 

Dovoluji si nebýt hlupákem 

Dlouho jsem otevíral dveře.

Dlouho jsem říkal: „Dobře.“

Dlouho jsem věřil, že příště to bude jinak.

Jen na měsíc.

Jen do pátku.

Jen než se to vyřeší.

Jen než bude lépe.

Pořád jen.

Pořád ještě.

Pořád naposledy.

[Refrén]

Zdroj vyschl.

Není co brát.

Není co rozdávat.

Není co slibovat.

Končím.

Ne proto, že nemám.

Ale proto, že nechci.

Když jsem měl, věděli jste kde bydlím.

Když jsem pomohl, věděli jste kam zavolat.

Když jsem řekl ano, telefon zvonil.

Dnes říkám ne.

A najednou je ticho.

[Refrén]

Zdroj vyschl.

Studna je prázdná.

A já nejsem charita.

Jsem člověk.

Sám bych potřeboval pomoc.

Ale o to si člověk musí říct sám.

Protože když padá ten, který držel ostatní,

většinou ho nikdo nechytí.

Zdroj vyschl...

Už ne....

VŠECHNO SE VYSÍLÁ 

Mobil v kapse.

Hodinky na ruce.

Karta v peněžence.

Kamery na ulicích.

Čipy.

Účty.

Signály.

Všechno vysílá.

Kde jsem byl.

Co jsem jedl.

Kolik jsem utratil.

Kam jsem šel.

Pro koho?

Na co?

Nevím.

Jen vím,

že systém ví.

Velký bratr?

Možná.

Možná jsme ho postavili sami.

Dobrovolně.

Všechno vysílá.

Všechno se ukládá.

Všechno zůstává.

Jenom myšlenka je svobodná.

Dokud....

Ještě....

KONEC 

Všechno

Jednou skončí

Den

Rok

Cesta

Slovo

Něco odejde

Něco zůstane

Něco bolí

Něco osvobodí

Bez konce

Není místo

Pro nový začátek

Konec

Není nepřítel

Je jen

Druhá strana

Začátku

VYŘÍZENO 

Narodil jsem se.

Dostal jsem jméno.

Nikdo se neptal, jestli ho chci.

Dostal jsem příjmení.

Nikdo se neptal, jestli ho nesu rád.

Roky běžely.

Lidé mě oslovovali.

Někdo špatně. Někdo zkráceně. Někdo vůbec.

A pokaždé jsem věděl, že mluví na mě.

A přesto... jako by mluvili na někoho jiného.

Nesl jsem cizí příběh.

Cizí očekávání.

Cizí spojení.

Cizí stín.

Říkali:

To je syn svého otce.

Ne.

Není.

Čtyřicet let.

Čtyřicet let je dost času, aby člověk poznal, co mu patří.

A co ne.

Jednoho dne jsem seděl sám.

Bez porady.

Bez hlasování.

Bez souhlasu okolí.

A rozhodl jsem.

[REF]

Nezměnil jsem minulost.

Nezměnil jsem člověka.

Nezměnil jsem charakter.

Změnil jsem pouze jméno.

A najednou...

bylo ticho.

Takové, jaké jsem hledal celý život.

Ptali se:

Proč?

Co za tím je?

Před čím utíkáš?

Nic.

Vůbec nic.

Jen jsem si konečně vybral, jak chci být oslovován.

Někteří lidé mě nepochopili.

To nevadí.

Nemusí.

Já s tím jménem vstávám.

Já s tím jménem usínám.

Já s tím jménem žiju.

A poprvé...

mi patří.

NECH TO BÝT 

Něco skončilo

Něco zůstalo

Něco se zlomilo

A nejde zpět

[Refrén]

Nech to být

Nech to být

Všechno nemusí

Pokračovat dál

Nech to být

Nech to být

Něco končí

A to stačí

Nech to být

Ne všechno spraví čas

Ne všechno změníš

Ne všechno musíš nést

Až do konce

Nech to být

Včerejšek nevrátíš

Dnešek nezastavíš

Některé dveře se zavřely samy

[Refrén]

Nech to být

Nech to být

Všechno nemusí

Pokračovat dál

Nech to být

Nech to být

Něco končí

A to stačí

Nech to být

Nech to být

PŘETÍŽENÍ 

Přetížení

Kontrolky svítí.

Nikdo je nevypíná.

Systém hlásí chybu,

ale pokračuje dál.

Hlava je plná cizích hlasů.

Každý něco chce

Nikdo neposlouchá.

[Refrén]

Přetížení

Není kam ustoupit.

Přetížení

Ještě vydrž.

Kroky zrychlují.

Dech se láme.

Stěny se přibližují.

Vzduch je těžký.

Praskají spoje.

Mění se směr.

Poslední jistota

zmizela beze stopy.

[Refrén]

Přetížení

Není kam ustoupit.

Přetížení

Ještě vydrž.

Ticho nepřichází.

Jen další impulz.

Další tlak.

Další den.

Přetížení.

CHLADNÝ REŽIM 

Systém spuštěn.

Bez chyb

Bez emocí

Bez prodlení

Oči zhasly.

Pulz zpomalil.

Každý pohyb

je vypočítaný.

[Refrén]

Chladný režim

Žádný cit.

Chladný režim

Jen algoritmus...

Hlas je tichý.

Rozkazy jasné

Nikdo nepochybuje.

Nikdo neodporuje.

Železo pamatuje.

Člověk zapomíná.

Tělo pracuje.

Mysl stojí...

[Refrén]

Chladný režim

Žádný cit.

Chladný režim

Jen algoritmus...

Světla svítí.

Stroje běží.

Den se opakuje.

Znovu

A znovu!!!

Chladný režim

Nula emocí.

Plný výkon.

DESTRUKCE CIVILIZACE 

První výpadek.

Pak ticho

Města zhasla

během jediné minuty.

Beton praská

Ocel křičí

Sklo padá

do prázdných ulic.

[Refrén]

Destrukce civilizace.

Není návrat.

Destrukce civilizace.

Jen prach

Jen prach.....

Semafory svítí

pro nikoho.

Vlaky stojí

Motory mlčí

Vysílače vysílají

bez posluchačů.

Obloha je šedá.

Nikdo nepřijde.

Nikdo nezůstane

[Refrén]

Destrukce civilizace.

Není návrat.

Destrukce civilizace.

Jen prach

Jen prach...

Poslední budova

se zlomí

Poslední světlo

zhasne

Nezůstane historie.

Nezůstane vítěz.

Jen ticho

nad troskami.

POSLEDNÍ CHYBA 

Jedno rozhodnutí.

Jediný krok.

Stačil okamžik,

aby všechno změnil.

Kontrolky blikají.

Sirény mlčí.

Systém hledá

viníka.

[Refrén]

Poslední chyba.

Už není oprava.

Poslední chyba.

Konec programu.

Poslední chyba...

Obraz se láme.

Zvuk se ztrácí.

Paměť mizí

po částech.

Nikdo neutíká.

Není kam

Dveře zůstaly

zamčené zevnitř.

[Refrén]

Poslední chyba.

Už není oprava.

Poslední chyba.

Konec programu.

Poslední chyba....

Odpojit

Smazat

Vypnout

Tma

Poslední chyba.

A potom...

0 procent.

BEZ TVÁŘE 

Bez tváře

Ráno přichází

bez jediného jména.

Stejné kroky.

Stejné dveře.

Stejné světlo.

Obličeje mizí

za vrstvou obrazovek.

Nikdo se nedívá.

Každý jen projde.

[Refrén]

Bez tváře

Bez hlasu

Bez tváře

Jen další den.

Jména se mažou

Paměť mlčí.

Zůstává číslo,

které nikdo nevysloví.

Úsměv je příkaz.

Ticho je norma.

Pohled dolů.

Nikdy do očí.

[Refrén]

Bez tváře

Bez hlasu

Bez tváře

Jen další den...

Až jednou zmizím

nikdo si toho nevšimne.

Protože už dávno

nejsem člověk.

Jen obrys

bez tváře

PŘENOS 

Signál běží.

Nikdo nemluví.

Jen šum

mezi stanicemi.

Oči svítí

do prázdna.

Každý přijímá.

Nikdo nevysílá.

[Refrén]

Přenos

Beze slov.

Přenos.

Beze stop.

Impulz

Odezva

Impulz

Ticho

Dráty vedou

cizí hlasy.

Paměť přepisuje

každou vteřinu.

Jsem jen číslo

v nekonečné síti.

Připojený

Odpojený

Ve stejný okamžik.

[Refrén]

Přenos.

Beze slov.

Přenos.

Beze stop.

Impulz

Odezva

Impulz

Ticho

Poslední paket

zmizel ve tmě.

Spojení ukončeno.

Přenos dokončen.

ŽÁDNÁ ODEZVA 

Žádná odezva

Volání odesláno.

Čekání...

Bez odpovědi.

Kontrola spojení.

Signál stabilní.

Příjem potvrzen.

Reakce...

Nenalezena.

Žádná odezva....

Okna svítí.

Obličeje mizí.

Telefony vibrují.

Místnosti mlčí.

Každý je připojen.

Nikdo není přítomen.

Žádná odezva.

Opakuji.

Žádná odezva.

Paměť se plní.

Rozhovory se mažou.

Kontakty zůstávají.

Hlasy mizí.

Ticho ne.

Poslední pokus.

Poslední přenos.

Poslední věta.

Žádná odezva.

Systém čeká.

Člověk už ne.

ROZPAD

První prasklina.

Nikdo ji neviděl.

Druhý náraz.

Nikdo nezastavil.

Beton drží.

Uvnitř

už dávno ne.

[Refrén]

Rozpad

Ze dne na den.

Rozpad

Už není co zachránit.

Dráty jiskří.

Stěny dýchají prach.

Konstrukce stojí.

Smysl padá.

Všechno,

co mělo vydržet,

se mění

v trosky.

[Refrén]

Rozpad

Ze dne na den.

Rozpad

Už není co zachránit.

Poslední šroub

Poslední spoj

Poslední zvuk

Pak jen ticho

Nezůstal dům.

Nezůstal člověk.

Jen rozpad.

VYMAZÁNO 

Prázdná složka.

Prázdná paměť.

Jméno nenalezeno.

Přístup zamítnut.

Fotografie

už nic neříkají.

Hlasy umlkly.

Stopy zmizely

[Refrén]

Vymazáno.

Vše beze stop....

Vymazáno.

Nikdo už neví....

Adresy končí.

Dveře zůstaly.

Nikdo za nimi.

Nikdo před nimi.

Čas přepsal

každou větu.

Každé rozhodnutí

je mimo záznam

[Refrén]

Vymazáno.

Vše beze stop...

Vymazáno.

Nikdo už neví...

Poslední soubor.

Poslední obraz.

Poslední dech.

Smazat

Potvrdit

Vymazáno

POD KONTROLOU 

Kamery bdí.

Nikdy nespí.

Každý pohyb

má svůj záznam.

Dveře se otevřou

jen na povel.

Každý krok

je spočítaný.

[Refrén]

Pod kontrolou

Každý den.

Pod kontrolou

Každý dech.

Obrazy běží.

Data rostou.

Nikdo neví,

kdo je sleduje.

Odpovědi zmizely.

Otázky také.

Zůstala jen

poslušnost

[Refrén]

Pod kontrolou

Každý den.

Pod kontrolou

Každý dech.

Nejsou mříže

Nejsou zámky

Jen neviditelné

hranice.

Když se otočíš,

už tam stojí.

Pod kontrolou

Od začátku...

0 PROCENT 

Není co vypnout.

Není co zachránit.

Poslední impulz

už dozněl.

Žádná bolest

Žádný strach

Žádná vzpomínka

Jen ticho

[Refrén]

Nula procent

Nic nezůstalo..

Nula procent

Konec

Obrazy zmizely.

Hlasy umlkly.

Čas ztratil

svůj význam.

Město stojí.

Stroje běží.

Jen člověk

už není přítomen.

[Refrén]

Nula procent

Nic nezůstalo

Nula procent

Konec

Žádná jména.

Žádné tváře.

Žádné zítřky.

Žádné včera.

Jen černý bod

na konci 

přenosu.

Nula procent

Ticho

POZITIVUM-NEGATIVUM

To, co dnes nazýváš štěstím, může být zítra zkouškou.

To, co dnes bolí, může být jednou darem.

Nic není jen světlo. Nic není jen tma.

Jedno vytváří druhé.

AN75.

NÁHODA 

Nikdo ji neplánoval.

Nikdo ji nečekal.

Jeden okamžik.

Jiný směr.

Náhoda

Říkali

Že to nic neznamená

Jen okamžik

Jen den

Jen setkání

Jen slovo

Jen krok

A přesto

Se všechno změnilo

A přesto

Něco už bylo

Dávno v pohybu

Možná

Nic nepřišlo náhodou

Možná

Jen nevidíme dál

STÍN

Bez světla

Není stín

Bez radosti

Není smutek

Bez ticha

Není hlas

Bez konce

Není začátek

Jedno

Nevylučuje druhé

Jedno

Dává smysl druhému

A možná

Právě proto

Existují obě

ČEKÁNÍ 

Někdy léčí

Někdy bolí

Někdy přinese

To, co jsme hledali

Někdy

Jen ticho

A další den

Hodiny běží

Bez otázek

Bez odpovědí

A přesto

Čekáme

Protože

I čas

Má dvě tváře

ZAČÁTEK 

První nádech.

První světlo.

Nikdo se neptal.

Nikdo nevěděl.

První křik.

První dotek.

Začátek cesty,

která nemá návod.

Dostal jsem čas.

Dostal jsem jméno.

Dostal jsem všechno.

A nic nebylo zadarmo.

Tohle byl začátek.

Ne pozitivum.

Ne negativum.

Jen první krok.

Tohle byl začátek...

ZAPOMNĚNÍ 

Něco mizí

Pomalu

Bez hluku

Bez rozloučení

Něco

Držíme

Příliš dlouho

Něco

Chceme vrátit

Něco

Pustit dál

Zapomnění

Není nepřítel

Ani dar

Je jen

Další tvář

Paměti

Zapomnění...

OPAKOVÁNÍ 

Další ráno

Další den

Další kroky

Známý směr 

To, co uklidňuje

To, co unavuje

Stejná slova

Stejné chyby

Stejné sny

Něco se vrací

Aby nás učilo

Něco se vrací

Protože jsme nepochopili

Opakování

Není trest

Ani odměna

Je jen

Další tvář

Času

DAR

Déšť po suchu.

Stín v horku.

Ticho po hluku.

Světlo v noci.

Něco přijde.

Něco chybí.

Něco zachrání.

Něco se změní.

Nikdo neví,

co je dar.

To, co dnes vítáme,

může zítra bolet.

VOLBA 

Nevybíráš

Jen cestu

Vybíráš

I to

Co zůstane za tebou

Každé ano

Zavírá jiné dveře

Každé ne

Otevírá jiné

Nikdo neví

Co by bylo

Kdyby

A tak

Jdeme dál 

KRUH

Začátek

A konec

Nejsou nepřátelé

Co odešlo

Jednou přišlo

Co přišlo

Jednou odejde

Dny

Roky

Tváře

Jména

Všechno se mění

A přesto

Se něco vrací

Kruh

Bez začátku

Bez konce

CENA

Nic není zdarma

Ani čas

Ani klid

Ani sny

Něco získáš

Něco ztratíš

Tak to bylo

Tak to je

Každé ano

Má své ne

Každý dar

Má svou cenu

Není vysoká

Není nízká

Je jen jiná

Než jsme čekali

TANEC NA SKLE

Krok…

bez jistoty…

Dech…

bez hlasu…

Sklo…

praská

Tanec…

pokračuje

Pokračuje

ŠUM BĚŽÍ 

SIGNÁL PŘIJAT

ŠUM BĚŽÍ

CIVILIZACE 

Města…

rostou…

Lidé…

mizí…

Stroje…

mluví…

Civilizace…

mlčí…

PROBOŘ ZEĎ

Bacha mešťáci

Mizíme

Vstupuji do místnosti a dávám mic check ONE

Otřásám blokem jako zvuková zbraň GUN

Běžím městem, rytmus mám v botách,

Nemáme co ztratit

Syntetizér škrábe a baskytara je HUSTÁ,

Dělám old school triky, je to magická DOVEDNOST

Skateboard létá po betonové ulici,

Cítím ten těžký rockový beat

[Refrén]

Otoč to nahoru

Udělej to nahlas

Skáčeme po hlavě přímo do davu

Žádné brzdy,Žádné brzdy

Proboř zeď

Yeah, stojíme pevně, nikdy nepadnem

MCA na mikrofonu s chraplavým TÓNEM,

Mike D vzadu, nikdy není sám,

Ad-Rock křičí, dokud reporoduktory NEPRASKNOU,

Jdeme na to, jdeme na to

Kazeta se točí s vintage zvukem,

Králové podzemí a nosíme KORUNU

Pijeme levnou kávu z papírového kelímku,

No a co? No a co? Yo, otoč to nahlas

Zkontroluj rým...

Zkontroluj čas...

Raz, dva, tři, čtyři...

VYRAŽENÍ PŘEDNÍCH DVEŘÍ

[Refrén]

Otoč to nahoru

Udělej to nahlas

Skáčeme po hlavě přímo do davu

Žádné brzdy, Žádné brzdy

Proboř zeď Yeah, stojíme pevně, nikdy nepadneme

mizíme

Veřejný nepřítel číslo jedna

PRYČ

SPIRÁLA ČASU 

Čas…

se láme…

Kruh…

se zavírá…

Krok…

se vrací…

Spirála…

pokračuje…

a stejně vše pokračuje

NEONOVÝ ŠAMAN 

Instrumentální 

DÍKY 

DÍKY

Díky těm, co zůstali,

když nebylo co brát.

Díky těm, co věřili,

když já chtěl všechno vzdát.

Díky za každou pomoc,

za slovo ve správný čas.

Za všechny, kteří stáli

alespoň chvíli vedle nás.

[Refrén ]

Díky za světlo

Díky

Díky za stín

DÍKY

Za každou ránu

díky níž dnes vím.

Díky i těm,

co chtěli mě zlomit

Nebýt vás všech,

nebylo by co tvořit.

Možná by nebyl

ani AN75

Díky mým nepřátelům

ukázali jste mi směr:

jakým člověkem nebýt,

a čemu nikdy nevěřit.

Díky bývalým láskám

za drahé životní lekce.

Některé bolely dlouho,

ale účel splnily přece.

[Refrén ]

Díky za světlo

Díky

Díky za stín

DÍKY

Za každou ránu

díky níž dnes vím.

Díky i těm,

co chtěli mě zlomit

Nebýt vás všech,

nebylo by co tvořit.

Možná by nebyl

ani AN75

Někomu díky za pomoc.

Jinému díky za varování.

Každý něco zanechal.

Tak tedy 

Díky

ŘEZ V ŽILÁCH 

Řez…

v žilách…

Proud…

se vrací…

Ticho…

má hlas…

Řez…

v nás…

ZKRATKA 

StB.

KGB.

CIA.

FBI.

KFC.

BBC.

USB.

RGB.

DNA.

GPS.

SMS.

SOS.

EU.

NATO.

OSN.

WHO.

PIN.

QR.

AI.

ID.

[Refrén]

Všechno má značku

Všechno má kód

Člověk je zkratka

Systém je Bůh

[Refrén]

KGB

KFC

SOS

USB

ID

AI

Člověk se ztrácí

systém ho zná

MĚSTO SVÍTÍ 

Město

Svítí

V dálce

Je tma

PIZZA NA ZEMI

PÁTEK VEČER

 ŽÁDNÝ SPÁNEK

JEDEM

Soused buší na zeď, prý máme ztlumit ZVUK,

Já řvu kámo smůla, tohle je náš KLUK

Repráky jedou nadoraz, basy drtí DŮM,

Celá čtvrť je vzhůru, děláme tu hluk

Pivo teče proudem, pizza leží na ZEMI,

Rockové kytary teď hrají ušima MÝMA

kámoš volá z práce, kde prý sakra JSEM?

Sorry lidí, dneska v noci zatřeseme světem

[Refrén ]

Nemáme plán

Nemáme STOP

Skoč ze stolu přímo na STROP

Dneska v noci nikdo nespí, celá ulice ŠÍLÍ

Boříme dům, zbývá nám jen CHVÍLE

 Mike D skáče přes gauč, rozlil všude DRIFT,

DJ dává scratch, kytara má horký SKIFT,

 MCA má mikrofon a křičí z plných PLIC,

Chceme tuhle párty a nechceme NIC VÍC

 Sousedé už volají na nás fízli,

Než ale dorazí, dáme tuhle RÁRII,

Ukradli jsme repráky a rozjeli ten BEAT,

Nikdo z týhle místnosti teď nemůže ODEJÍT

Tři, dva, jedna...

 Mikrofony v ruce

 Kytary řvou

TOTÁLNÍ REVOLUCE

[Refrén ]

Nemáme plán

Nemáme STOP

Skoč ze stolu přímo na STROP

Dneska v noci nikdo nespí, 

celá ulice ŠÍLÍ

Boříme dům, zbývá nám jen CHVÍLE

Jo, utíkej z okna

Schovej to rádio

Uvidíme se příští pátek 

80s

Sedím v obýváku v teplácích,

Na stole je vlašák, rohlíky a křupky

V televizi běží Pitaval,  

Ale my chceme venku pořádně řvát

Máma šla do fronty na barevnou telku,  

Já si půjčil od táty jeho nového žigula

Žvýkám žvýkačku Pedro a plivu na chodník,  

Náš kazeťák duní jako parní podnik

[Refrén]

Otoč ten knoflík, dokud to hraje

Z ampliónu duní rap do celého města

Žádný spánek v Opavě, žádný spánek v Ostravě

Dneska v noci jedeme na plný pecky, stoprocentně

Mike D pije Kofolu přímo z té sklenice,  

Ad-Rock hraje Tetris, pálí ho zornice

MCA si na kazetě přetáčí ten beat,  

Tužkou značky Koh-i-noor, tak to má být

Soused v montérkách na strop koštětem buší,  

My máme céčka v kapse a dlouhé vlasy

Smažený sýr s tatarkou z papírovýho tácku,  

Kdo netancuje s námi, ten dostane přes držku

Máš bony?  

Nemám bony

Tak pusť aspoň kytaru

JEDEM DÁL

[Refrén]

Otoč ten knoflík, dokud to hraje

Z ampliónu duní rap do celého města

Žádný spánek v Opavě, žádný spánek v Ostravě

Dneska v noci jedeme na plný pecky, stoprocentně

Jo, schovej ty bony pod matraci

Pitaval už skončil

Čau u stánku na diskotéce

KAZETA C90

Modrá propiska 

popsanej obal

šum ještě dřív

než začala hrát hudba

Kazeta C90

leží někde ve stole

páska trochu zmačkaná

ale pořád drží

polská stanice v noci

hraje potichu

aby zmizelo co nejmíň

v tom šumu

prst na REC

nikdo nesmí mluvit

a když to konečně vyjde

stejně tam zůstane kus rádia

Přetočit tužkou

když došly baterky

čas nikam neutíkal

jen večer pomalu mizel

vytahaný tepláky

otevřený okno

někde venku autobus

a svět byl menší

Kazeta C90

hraj ještě chvíli

než se všechno ztratí

šum pásky

tiché synťáky

vzdálené rádio

noc

TAŠKA DO KOUTA

Taška do kouta

a honem ven

dokud je světlo

dokud někdo čeká dole

rozestavěný paneláky

mokrá hlína

ruce černý od všeho

a nikdo to neřešil

Vaťák nasáklej kouřem

brambory v popelu

někde daleko pes

a večer pomalu padal dolů

dýmovnice z hovadin

co jsme našli doma

polovina nefungovala

a stejně to bylo dobrý

Špinavý tepláky

odřený ruce

člověk přišel domů

a byl spokojenej

ráno opsat úkol

a jede se dál

nikdo neřešil budoucnost

protože byla daleko

Taška pořád v koutě

a venku někdo píská pod oknem

PRAHA 91

Večer odjezd, vlak a tma

ve voze hrálo něco potichu

SSSputnik mezi námi plul

a nikdo netušil kam dojdeme

Bylo nás šest, možná osm

to už dneska nevím sám

ale pamatuju každý tón

který tehdy jel s námi

Refrén:

A stejně bych jel znovu

za tou nocí bez spánku

A stejně bych jel znovu

za tím zvukem ve tmě

A stejně bych jel znovu

Praha, lavička, Front 242

A stejně bych jel znovu

i kdyby ráno čekala škola

Praha nespala, my taky ne

přes den lavička místo postele

růžový tank a unavené oči

a večer stroje začaly hrát

Refrén

Ráno návrat, únava v tváři

a škola čekala jako vždycky

ale některé cesty nekončí

jenom mění směr

A stejně bych jel znovu…

BERLIN

Sešmajdane tenisky

vytahanej svetr

taška přes rameno

a autobus smrděl naftou

někdo vzadu pouštěl hudbu

z malýho magneťáku

a všichni byli strašně dospělí

aspoň na oko

Stan někde u lesa

teplý pivo v batohu

první tajný dýchánky

a strašně důležitý řeči

a večer někde za stromy pak

lítaly facky

Ve spacáku jsme se smáli tak moc

že jsme skoro nemohli dýchat

Ráno se řešilo vše...

Berlín boural svoji minulost

a my měli vlastní válku

Bylo to tak, bylo

Ale zůstalo to v hlavě...

KRUH SE ZUŽUJE 

Žákovská schovaná

za garáží

stejně se to doma našlo

na nástěnce někdo poplival vládu

a pak někdo řekl 

„kruh se zužuje“

Pěstitelský práce

mrkev a bláto

učitel domů odnášel úrodu 

večer kluci lezli zpátky

jenže někdo ztratil klíče

„pozemky nebo barák?“

„na pozemky!“

jde se na barák“

„co jsi vzal?“

„kabel“

A ty?

,,Zavařeniny z půdy"

A kdo rozmontoval to kolo příslušníkovi?

Nevíme...

SKLEP

Sklep

Plech

Trubka

Krabice

Rytmus

Který neslyšel nikdo

Lampa

Kouř

Stíny na zdi

Na papíře

Název

CHAOTIC DRUG

A vedle něj

Jiný

Na ten

Už si nevzpomínám

Nevěděl jsem

Co hledám

Jen jsem věděl

Že ten tlak

Musí ven

Tak jsem stavěl světy

Z věcí

Které byly po ruce

Bylo to přání

Otisk myšlenky

Budoucnost

Která ještě neexistovala

A nikdo to nevěděl

ŠUM PÁSKY

Vybavilo se toho hodně

víc než jsem čekal

některý obličeje už nepoznám

ale vím

že tam byli

kazeta někde zmizela

panelák přemalovali

kino už dávno není

a hospoda U Brežněva taky ne

jen někdy večer

když je ticho

vrátí se to na chvíli zpátky

nikdo nic nenatáčel

a stejně to pořád existuje

někde v hlavě

šum pásky

pomalu slábne

do ticha

DRUŽINA 

Fronta až ke dveřím

v jídelně smrad a hluk

a ten čaj s mlékem

co nechtěl pít nikdo

montérky zmizely z chodby

během jedný přestávky

„zase někdo potřeboval“

Na poli mizely brambory

z chodníku dlaždice

a za garážemi rostly

černý skládky všeho možnýho 

„kdo nekrade

okrádá rodinu“

říkalo se potichu

a nikdo se tomu moc nedivil

Jednou přijela kriminálka

prohledávala garáž

někdo prý vybral vagón

a půlka věcí zmizela

venku jsme se stejně smáli

a hráli fotbal mezi panelákama

nikdo nebyl svatý

a stejně to byl domov

ŠPAGÁT KE STROMU 

Přes cestu špagát

uvázaný ke stromu

nejlepší nápad týdne

dokud někdo nespadl z kola

utekli jsme do lesa

jen jeden zůstal nahoře

V zimě na kopci

německý ovčák

já schovaný za menším kámošem

a pes mu visel na čepici

báby co šly kolem

smály se jak v kině

První akční filmy

kino plný kouře

dole vždycky stejná parta

a po filmu zkoušeli bitky před vchodem

VB jsme skoro neviděli

jen na stavbách

nebo když hořel stoh

a někdo začal utíkat první

nikdo nic natáčel

a stejně si to pamatuju

ZAHRADA 

Sklep

Plech

Trubka

Krabice

Rytmus

Který neslyšel nikdo

Lampa

Kouř

Stíny na zdi

Na papíře

Název

CHAOTIC DRUG

A vedle něj

Jiný

Na ten

Už si nevzpomínám

Nevěděl jsem

Co hledám

Jen jsem věděl

Že ten tlak

Musí ven

Tak jsem stavěl světy

Z věcí

Které byly po ruce

Bylo to přání

Otisk myšlenky

Budoucnost

Která ještě 

neexistovala

A nikdo to nevěděl

DAV

Dav a 

Plné ulice.

Plné tramvaje.

Plné kavárny.

A přesto

není komu zavolat.

Tváře

míjejí tváře.

Oči

míjejí oči.

Každý

někam spěchá.

Nikdo

nikam nepřichází.

[Refrén]

Jsme spolu...

Ale každý

na jiném břehu.

Tolik hlasů.

Tak málo

rozhovorů.

Sedím

uprostřed davu...

A přesto

mě nikdo

nevidí.

Možná

ani já

už nevidím je.

[Refrén]

Dav

umí být

nejtišším místem.

Samota

nemusí mít

zamčené dveře.

Stačí,

když kolem tebe

projde

celý svět.

A nikdo

se nezastaví.

POSLEDNÍ LÁHEV 

Poslední láhev 

První doušek.

Na chvíli je všechno tišší.

Myšlenky ztratí hrany.

A noc vypadá kratší.

Říkají:

„Jen si odpočiň.“

„Zapomeň.“

„Zítra bude líp.“

Ale ráno

si pamatuje všechno.

[Refrén]

Ve sklenici

není svoboda.

Jen odložená bolest.

Na několik hodin.

Na několik lží.

Na několik dalších nocí....

Každý přípitek

má svůj účet.

Každý útěk

vede zpátky.

Jen o něco pomaleji...

[Refrén]

Ve sklenici

není odpověď.

Jen odraz,

který se

s každým douškem

rozmazává.

A když zmizí

i poslední kapka,

zůstane

jen to,

před čím člověk

celou dobu utíkal.

BEZ DOTEKU 

Jsme spolu.

Aspoň

to tak vypadá.

Jedna fotografie.

Dva úsměvy.

A mezi nimi

ticho.

Mluvíme.

Ale ne spolu.

Díváme se.

Ale ne na sebe.

Každý

do svého světa.

[Refrén]

Držíme se

jen ze zvyku.

Ne z lásky.

Ne ze strachu.

Jen proto,

že je jednodušší

zůstat.

Dny

se opakují.

Stejná slova.

Stejná gesta.

Stejné prázdno.

Jen kalendář

mění čísla.

[Refrén]

Nechyběl

dotek.

Chyběla

blízkost.

Nechyběl

čas.

Chyběla

pravda.

A někdy

nekončí vztah

ve chvíli,

kdy se zavřou dveře.

Končí mnohem dřív.

Ve chvíli,

kdy si dva lidé

přestanou být

domovem....

NESTAČÍ 

Od dětství

sbíráme známky.

Později

lajky.

Pak

úspěchy.

A stejně

to nestačí.

Musíš být

rychlejší.

Krásnější.

Chytřejší.

Výkonnější.

Pořád

[Refrén]

Nestačí

To slovo

zní hlasitěji

než moje jméno.

Nestačí

Říkají to

obrazovky.

Výlohy.

Cizí životy.

Každé ráno

nové pravidlo.

Každý den

nové měřítko.

A když

na chvíli

zastavíš,

svět

už tě dohání.

[Refrén]

Nestačí

Dokonalost

nemá cíl.

Jen další

další

a další krok.

A jednou

pochopíš,

že celý život

utíkáš

za něčím,

co nikdy

neexistovalo.

REKLAMY 

Reklamy...

Na každém rohu

nový úsměv.

Nová tvář.

Nový důvod,

proč prý ještě nejsi dost.

Billboardy svítí

i po půlnoci.

Nikdy nespí.

Jen čekají,

až jim uvěříš.

[Refrén]

Říkají:

Kup si štěstí.

Říkají:

Začni znovu.

Ale ticho

není v akci.

A klid

se nedá koupit.

Další obraz.

Další slogan.

Další život,

který patří někomu jinému.

A za sklem

stojí člověk,

který už dávno

neví,

co vlastně hledá.

[Refrén]

Říkají:

Kup si štěstí.

Říkají:

Začni znovu.

Ale prázdnota

nemá cenovku.

A člověk

není výrobek.

Možná

nepotřebujeme víc.

Možná

jen méně hlasů.

Aby bylo konečně slyšet,

co jsme dávno přestali poslouchat.

NOČNÍ SVĚTLA 

Noční světla...

Město

nikdy

nespí.

Jen mění

barvu

svých oken.

Neony

kreslí

další noc.

Ulice

znají

víc příběhů

než lidé.

[Refrén]

Tolik světel.

Tak málo

tepla.

Tolik oken.

Tak málo

domovů.

Na zastávkách

čekají

cizí lidé.

Každý

s hlavou skloněnou.

Každý

ve svém tichu.

Nikdo

nehledá oči.

Jen cestu

domů.

[Refrén]

Město září,

jako by bylo

šťastné.

Ale světlo

není

blízkost.

A noc...

to ví

dřív

než my.

Ráno

zhasnou neony.

Jen prázdnota

zůstane

svítit dál.

OPILECKÁ TEORIE

První sklenka.

Druhá názor.

Třetí pravda.

Čtvrtá jistota.

U stolu sedí ...

atomový fyzik, ministr financí, trenér národního týmu, držitel Nobelovy ceny.

Všichni v jednom těle.

Každá věta mění svět.

Každé slovo má řešení.

Nikdo neposlouchá.

Každý mluví....

Půlnoc...

Hlasy jsou hlasitější.

Argumenty kratší.

Stůl je střed vesmíru.

A za jeho hranou už neexistuje nic...

Poslední přípitek.

Poslední revoluce.

Poslední velká myšlenka.

Dveře se zavřou.

Ulice mlčí...

Ráno smaže všechny projevy.

V kapse zůstane jen zmačkaná účtenka.

Ráno zůstalo...

jen ticho... 

a účet... 

ÚSMĚV 

Úsměv...

Dobré ráno.

Jak se máš?

Dobře.

Jako vždy.

Úsměv

je nejlevnější maska.

Nikdo se neptá,

co zůstalo

pod ní.

[Refrén]

Vidíš můj úsměv

Nevidíš ticho.

Vidíš můj obličej

Nevidíš váhu,

kterou nesu.

Chodím mezi lidmi.

Mluvím.

Přikyvuji.

Směju se

ve správnou chvíli.

A nikdo

nepozná,

že uvnitř

už dlouho

není světlo.

[Refrén]

Vidíš můj úsměv

To ti stačí

Pravda

se nefotí.

Pravda

neumí pózovat.

A někdy

nejhlasitější volání o pomoc

nezní vůbec.

Jen se usměje.

ZVRÁCENOST 

Naučila jsem se mlčet,

Každý den nová verze,

každý den jiná tvář.

Lež byla zákon,

výčitky denní chléb.

Slovo "ne"

tam nikdy nic neznamenalo.

[Refrén]

Zvrácenost nemá dveře,

vejde i bez pozvání.

Odešla jsem

ale její stín

si stále pamatuje moje jméno.

Zvrácenost neumí prohrát,

živí se cizím tichem.

I když už žiju svůj život,

ještě občas klepe

na zavřené okno.

Úsměvy pro okolí,

pro rodiče čistý obraz.

Za zavřenými dveřmi

jen další pravidla,

která platila jen pro mě.

Nevěrnost měla výmluvy,

sliby krátký dech.

A nakonec přišel konec,

jako bych nikdy neexistovala.

Nejhorší není odejít.

Nejhorší je,

že hlas minulosti

se ještě dlouho ozývá

v hlavě člověka.

Ale už mu neodpovím.

[Refrén]

Zvrácenost nemá dveře,

vejde i bez pozvání.

Tentokrát ale nenajde

toho člověka,

kterého kdysi zlomila.

Jsem dál.

A její svět

už není můj.

SCROLL 

Scroll....

Prstem dolů.

Další tvář.

Další život.

Další důvod,

proč nejsi dost.

Svět se vejde

do dlaně.

A člověk

se ztrácí

v několika palcích.

[Refrén]

Scroll

Ještě níž.

Možná tam

čeká odpověď.

Scroll

Ještě dál...

A den

zmizel

beze stopy.

Někdo se směje.

Někdo cestuje.

Někdo právě

žije sen.

Jen obraz.

Jen filtr.

Jen další

dobře prodaný okamžik.

[Refrén]

Scroll

Ještě níž.

Ticho

nikdo nesdílí.

Klid

nemá notifikaci.

Když konečně

zhasne displej,

v odrazu obrazovky

zůstane

jen tvoje tvář.

STAV OHROŽENÍ 

Sirény řežou noc.

Ulice ztrácí klid.

Někdo zapálil hranici,

někdo přestal věřit.

Dav se dává do pohybu.

Nikdo neví kam.

Strach má tisíc podob,

ale vždycky stejný plán.

[Refrém]

Válka

Nepokoj

Strach

Každý proti každému

Hoří domy.

Padají slova.

Pravda se mění

podle směru palby.

Moc potřebuje nepřítele.

Dav potřebuje viníka.

Člověk potřebuje přežít.

A tak se učí nenávidět.

[Refrén]

Válka

Nepokoj

Strach

Klid byl jen krátká přestávka

Zprávy běží bez konce.

Čísla nahrazují jména.

Další město padlo.

Další hranice byla překročena.

Nikdo už nečeká mír.

Jen další úder.

A ticho před ním

BEZ JISTOT

Co platilo včera, 

dnes neznamená nic. 

Pravidla se mění, 

podle toho, kdo má moc.

Slovo ztratilo váhu. 

Pravda změnila tvář. 

Čest je jen překážka, 

svědomí zbytečný náklad.

[Refrém]

Bez hodnot. 

Bez směru. 

Bez jistot. 

Bez návratu.

Dům už není domov. 

Rodina není základ. 

Přítel čeká na chybu, 

člověk věří jen sobě.

Každý něco prodává. 

Každý něco předstírá. 

Kdo se ještě nezlomil, 

toho systém pomalu svírá.

[Refrém]

Bez hodnot.

Bez směru.

Bez jistot.

Bez návratu.

Budoucnost nemá tvar. 

Zítřek nedává slib. 

Zůstává jen strach, 

že dnes bylo ještě líp.

Ztratili jsme všechno

co drželo svět pohromadě.

Teď už není čeho se držet

BEZ SVĚDOMÍ 

Stroj nezná lítost.

Jen příkaz.

Jen výpočet.

Jen výsledek.

Rozhoduje rychle.

Rozhoduje přesně.

Nevnímá bolest.

Nevnímá následky.

[Refrém]

Technologie bez svědomí.

Moc bez odpovědnosti.

Rozkaz bez otázky.

Člověk bez kontroly.

Tvář se změnila v obraz.

Hlas se změnil v záznam.

Život se změnil v data.

Smrt v chybu systému.

Nikdo se neptá proč.

Stačí, že to funguje.

Nikdo nehledá viníka.

Stroj pouze splnil úkol.

[Refrén]

Technologie bez svědomí.

Moc bez odpovědnosti.

Čím dokonalejší nástroj,

tím větší ticho po něm.

Stroj 

nic necítí.

Ale člověk ho zapnul

ZTROSKOTÁNÍ 

Motor ještě běží.

Směr už neexistuje

Kormidlo bez rukou.

Mapa bez cíle.

Posádka bez víry,

že někde čeká břeh.

[Refrém]

Stav ztroskotání

Bez návratu.

Stav ztroskotání

Bez záchranného člunu.

Trup praská pod tlakem.

Voda stoupá.

Nahoře hraje hudba,

jako by se nic nedělo.

Někdo počítá ztráty.

Někdo hledá viníka.

Někdo ještě rozdává rozkazy

na lodi, která už klesá.

[Refrém]

Stav ztroskotání

Každý sám za sebe.

Stav ztroskotání

Nikdo nezachrání všechny.

Signál vyslán.

Odpověď nepřišla

Na obzoru není pevnina.

Jen tma

a studená voda.

Neztroskotali jsme náhle.

Dlouho jsme pluli

přímo proti útesu.

LOVE ZE ŽIŽKOVA 

Hoši ze Žižkova mají rádi love

tichej lov ve stínu zákona

chodba pot kafe strach

ráno podpis večer pád

viděl jsem ty oči

když se lže všichni ví

papír snese všechno

pravda pod stolem

uniforma kryje špínu

úsměvy jen maska

když to padá dolů

každej sám za sebe

[Refrén]

Hoši ze Žižkova mají rádi love

Hoši ze Žižkova mají rádi love

hlavně klid 

a post

ticho víc než křik

mluvíš končíš

mlčíš žiješ

pravda se nenosí

ODCIZENÍ 

Stojíme vedle sebe,

každý někde jinde.

Tváře bez výrazu,

slova bez významu.

Dotek nahradil signál

hlas se změnil v text

Člověk mizí z člověka,

zůstává jen profil

[Refrén]

Odcizení

Mezi námi roste zeď.

Odcizení

Nikdo nechce rozumět.

Mluvíme ke všem,

neslyšíme nikoho

Díváme se do očí,

ale nevidíme nic

Blízkost je podezřelá,

cit je slabost, chyba!

Každý zavřený sám v sobě,

každý sám proti vše

[Refrén]

Odcizení

Chlad se šíří mezi nás.

Odcizení

Civilizace ztrácí tvář.

Jsme spojeni sítí 

Odpojeni od sebe...

SPRAVEDLNOST 

Spravedlnost má zavázané oči.
Ale dobře ví, kdo stojí před ní.
Pro jednoho zákon.
Pro druhého výjimka.
Pro jednoho trest.
Pro druhého ochrana.

[Refrén]
Spravedlnost
Slovo vytesané do kamene.
Spravedlnost
Prázdná váha bez rovnováhy.

Pravda nestačí
Důkaz nestačí
Rozhoduje jméno
Rozhoduje moc

Chudý čeká na rozsudek.
Bohatý hledá cestu ven.
Jeden platí za chybu.
Druhý zaplatí, aby zmizela.

[Refrén]
Spravedlnost
Každému podle postavení.
Spravedlnost
Každému podle ceny.

Soudní síň se vyprázdní.
Razítko zůstane.
Papír řekne, že všechno proběhlo správně.
Zákon byl dodržen.
Spravedlnost nepřišla.

[Refrén]
Spravedlnost

Jaká spravedlnost....

MEZI MLÝNSKÝM KAMENY 

Stát chce formulář.

Firma chce výkon.

Stát chce číslo.

Firma chce zisk.

Jeden tě vede v evidenci.

Druhý tě vede v nákladech.

Pro jednoho jsi případ.

Pro druhého položka.

[Refrén]

Státní aparát.

Razítko bez odpovědnosti.

Soukromá sféra.

Zisk bez svědomí.

Úřad má čas.

Člověk čeká.

Firma spěchá.

Člověk nestíhá.

Jeden tě pošle ke dveřím.

Druhý tě pošle domů.

Jeden řekne:

"Nesplňujete podmínky."

Druhý řekne:

"Nejste dost výhodný."

[Refrém]

Státní aparát.

Nikdo za nic nemůže.

Soukromá sféra.

Každý má svou cenu.

Když potřebuješ pomoc,

jsi náklad.

Když máš platit,

jsi zákazník.

Když pracuješ,

jsi zdroj.

Když už nemůžeš,

jsi problém.

Dvě různé budovy.

Dva různé jazyky.

Stejný člověk

rozdrcený mezi nimi.

SPOTŘEBNÍ JEDNOTKA 

Jméno není důležité.

Stačí číslo

Stačí účet

Stačí záznam

Kolik vyděláš.

Kolik utratíš.

Kolik dlužíš.

Kolik ještě vydržíš

[Refrém]

Člověk na prodej.

Člověk ke spotřebě.

Člověk jako položka

v nekonečném seznamu

Sledují každý pohyb.

Počítají každý zvyk.

Nabídnou ti potřebu,

kterou jsi nikdy neměl.

Kup

Plať

Obnov

Opakuj

Tvoje touhy jsou data.

Tvoje slabost je zisk.

Tvoje hodnota končí,

když přestaneš být zákazník.

Člověk na prodej.

Člověk ke spotřebě.

Číslo v systému.

Ticho v člověku.

Nejsi občan.

Nejsi osobnost.

Jsi cílová skupina.

Až přestaneš spotřebovávat,

systém tě přestane vidět.

OBŽALOBA 

Obžalován je člověk.

Za lhostejnost.

Za mlčení.

Za strach postavit se zlu.

Obžalována je moc.

Za lež vydávanou za pravdu.

Za války vedené z bezpečí.

Za mrtvé bez jména.

Obžalován je systém.

Za člověka změněného v číslo.

Za svobodu prodanou za pohodlí.

Za život přepočítaný na zisk.

[Refrém]

Vinen

Bez polehčujících okolností.

Vinen

Bez možnosti odvolání.

Obžalována je společnost.

Za hodnoty odložené jako staré věci.

Za nenávist vydávanou za názor.

Za pravdu, kterou nikdo nechce slyšet.

Obžalováni jsme všichni.

Za to, co jsme dovolili.

Za to, čemu jsme přihlíželi.

Za to, čím jsme se stali.

[Refrén]

Vinen

Člověk proti člověku.

Vinen

Civilizace proti sobě.

Soudní síň je prázdná.

Svědci mlčí.

Obhajoba nepřišla.

Rozsudek už dávno vykonáváme sami...

BEZ ZÍTŘKA 

Říkali nám:

zítra bude líp.

Zítřek přišel

a nic nepřinesl.

Jen další dluh.

Další strach.

Další důvod

nevěřit.

[Refrén]

Budoucnost bez obrazu.

Budoucnost bez směru.

Budoucnost, které už nikdo nevěří.

Děti se učí bát.

Dospělí se učí mlčet.

Staří už poznali,

že sliby nic neváží.

Plány končí

u příští výplaty.

Naděje končí

u dalších zpráv.

[Refrém]

Budoucnost bez obrazu.

Budoucnost bez směru.

Zítřek už není příslib.

Jen odklad dalšího pádu.

Nikdo se neptá,

co bude za deset let.

Každý jen doufá,

že přežije dnešek.

Budoucnost nezmizela.

Jen jsme jí přestali věřit.

VSTUP POVOLEN 

Vstup.

Dveře se otevřely.

Experiment začíná.

Subjekt

přítomen.

Paměť

aktivní.

Minulost

uložena.

Výsledek

neznámý.

Pozorování

zahájeno.

Nejsou zde vítězové.

Nejsou zde poražení.

Pouze data.

Pouze stopy.

Pouze důsledky.

Člověk.

Laboratoř byla otevřena.

"Vstup povolen."

PAMĚŤ 

Nic se neztratilo.

Jen se to vzdálilo.

Hlasy.

Místa.

Tváře.

Věty,

které už nikdo neopakuje.

Smích.

Strach.

Ticho.

Všechno zůstalo.

Uloženo.

Vrstva po vrstvě.

Ne všechno si pamatuji.

Ale něco si pamatuje mne.

Některé dveře

jsem zavřel.

Ale jejich ozvěna

zůstala.

Čas nevymazává.

Jen přepisuje.

Nic se neztratilo.

Nic.

Nic se neztratilo.

Jen jsem se naučil s tím žít.

OZVĚNA 

Bylo to řečeno.

Bylo to uděláno.

A čas šel dál.

Lidé odešli.

Dveře se zavřely.

Dny se změnily.

Ale něco...

zůstalo.

Ne jako hlas.

Ne jako obraz.

Jako ozvěna.

Některé věci

končí.

A některé

pokračují dál.

V tichu.

Ve vzpomínkách.

V lidech.

V nás.

Následky nemluví.

Přesto jsou přítomné.

Ozvěna nezmizela.

Jen zeslábla.

JÁ 

Nejsem nevinný.

Ne všechno, co jsem udělal, bylo správné.

Některé dveře jsem zavřel sám.

Některé lidi jsem zranil.

Někdy vědomě.

Někdy tím, že jsem mlčel.

Někdy tím, že jsem mluvil.

Měl jsem na výběr.

A vybral jsem si.

Špatné rozhodnutí ve špatnou dobu...

je pořád rozhodnutí.

Nechci hledat viníky.

Nechci se schovávat za dobu, za okolnosti, za ostatní.

Jednal jsem já.

A následky zůstaly.

Nejsem zlý člověk.

Ale ani dobré úmysly nevrátí čas.

Člověk není hotový výrobek.

Je to laboratoř.

Místo, kde se chyby neopravují gumou.

Jen se s nimi člověk učí žít.

A pokračuje dál.

Ne proto, že zapomněl.

Ale proto, že pochopil.

„Největší experiment... jsem byl celý život já.“

PROGRAM 

Nevznikl jsem sám.

Než jsem vyslovil první slovo,

už někdo mluvil za mne.

Rodina.

Škola.

Strach.

Odměny.

Tresty.

Pochvaly.

Příkazy.

Všechno se ukládalo.

Vrstva po vrstvě.

Co je moje?

A co jsem převzal?

Kolik rozhodnutí

bylo skutečně mých?

Program běžel.

Bez otázek.

Bez návodu.

Bez varování.

A přesto...

jsem se učil.

A přepisoval.

Řádek po řádku.

Protože člověk

není hotový kód.

Program stále běží.

PROMĚNA 

Nebyl jsem stejný.

A nejsem stejný.

Něco odešlo.

Něco zůstalo.

Něco se rozpadlo.

Něco vzniklo.

Měnila se jména.

Měnila se místa.

Měnili se lidé.

A měnil jsem se i já.

Některé věci

jsem pochopil pozdě.

Některé příliš brzy.

To, co bylo důležité,

už důležité není.

A to,

co jsem přehlížel,

má dnes hodnotu.

Člověk se nemění najednou.

Mění se potichu.

Den po dni.

Rok po roku.

A jednoho dne

se ohlédne.

A pozná,

že se vrátil jiný člověk.

Proměna nikdy neskončila.

Proměna pokračuje.

ROVNICE 

Každá akce...

zanechá stopu.

Každé slovo...

má svou váhu.

Každé rozhodnutí...

svou cenu.

Něco získáš.

Něco ztratíš.

Něco postavíš.

Něco zničíš.

Není to trest.

Není to odměna.

Je to rovnice.

Příčina.

A důsledek.

Někdy okamžitě.

Někdy po letech.

Ale nic nezmizí.

Nic se neztratí.

Rovnice je trpělivá.

A nikdy se neunaví.

Rovnice nezná výjimky.

POZOROVATEL 

Otevřel jsem oči.

A byl jsem tady.

Ale kdo?

Jméno přišlo později.

Slova přišla později.

Vzpomínky přišly později.

Ale něco...

už pozorovalo.

Kdo sedí za očima?

Kdo slyší ticho?

Kdo se dívá na myšlenky,

které přicházejí

a odcházejí?

Jsem tělo?

Jsem paměť?

Jsem hlas,

který slyším uvnitř?

Nebo ten,

který ho poslouchá?

Pozorovatel mlčí.

Ale nikdy neodchází.

Když všechno utichne...

Kdo zůstane?

SLEPÁ ULICE 

Myslel jsem,

že vím.

Nevěděl jsem.

Některé cesty

vypadaly správně.

A nebyly.

Některé dveře

jsem otevřel sám.

A některé

jsem měl nechat zavřené.

Varování přišlo.

Ale neposlouchal jsem.

Měl jsem na výběr.

A vybral jsem si.

Ne všechno,

co člověk ztratí,

najde znovu.

Některé kroky

nemají návrat.

Slepá ulice.

Nikdo mne tam neposlal.

Došel jsem tam sám.

DRUHÁ STRANA 

Viděl jsem svůj příběh.

Po mnoho let.

Svýma očima.

Svou bolest.

Svůj strach.

Své důvody.

Ale nebyl jsem sám.

Byli tam i druzí.

Se svými otázkami.

Se svými ranami.

Se svou pravdou.

Možná jsem nebyl

tím člověkem,

kterého jsem v sobě viděl.

Možná jsem byl

něčí zklamání.

Něčí chyba.

Něčí bolest.

A možná...

jsem to nikdy neviděl.

Protože jsem se díval

jen jedním směrem.

Druhá strana

mluvila.

A já ji neslyšel.

Teprve čas

mi dovolil

otočit hlavu.

A podívat se.

EXPERIMENT 

Nikdo mi nedal návod.

Nikdo nevěděl.

Ani já.

Zkoušel jsem.

Chyboval jsem.

Vracel jsem se.

Měnil směr.

Něco jsem našel.

Něco ztratil.

Něco pochopil.

A něco nepochopím nikdy.

Byly dny,

kdy jsem věřil.

Byly dny,

kdy jsem pochyboval.

Byly cesty,

které nikam nevedly.

A přesto...

jsem šel dál.

Ne proto,

že jsem znal odpověď.

Ale protože život

není řešení.

Je to experiment.

Bez návodu.

Bez záruky.

Bez opakování.

A možná...

to tak má být.

Nikdo nevěděl.

Ani já.

TVAR BEZ VÝZNAMU 

Stojí přede mnou.

Má hrany. Má povrch. Vrací světlo.

Mohu ho změřit. Mohu ho obejít. Mohu se ho dotknout.

Ale nevím, co znamená.

Možná znamenal něco včera. Možná bude znamenat něco zítra. Dnes je pouze tvarem.

Bez jména. Bez účelu. Bez vysvětlení.

Dívám se dlouho. Čekám, že se něco objeví.

Vzpomínka. Souvislost. Důvod.

Nic.

Jen tvar.

Člověk potřebuje pojmenovat věci, aby uvěřil, že jim rozumí.

Kruh. Čtverec. Tělo. Dům. Člověk. Bůh.

Slovo přikryje neznámé a na chvíli vznikne klid.

Ale tento tvar se pojmenovat nenechá.

Když řeknu objekt, nic jsem nevysvětlil.

Když řeknu hmota, nic jsem nepochopil.

Když řeknu náhoda, jen jsem dal nevědomosti jméno.

Stojí přede mnou.

Stejný jako před chvílí.

Možná se nezměnil on.

Možná se měním já.

Čím déle se dívám, tím méně vidím.

Hrany mizí. Rozměry přestávají platit. Povrch se rozpadá na světlo a stín.

Nakonec nezůstane objekt.

Jen přítomnost.

Něco je.

To je všechno.

A možná je význam pouze naše potřeba, aby věci nebyly tak prázdné, jak skutečně jsou.

Tvar zůstává.

Význam odchází.

CIZÍ VZPOMÍNKA 

Pamatuji si místo, kde jsem nikdy nebyl.

Dlouhá chodba. Studené světlo. Dveře na konci.

Vím, že jsem je otevřel.

Ale nevím kdy.

Pamatuji si hlas.

Řekl moje jméno.

Poznal jsem ho.

Přitom jsem ho nikdy neslyšel.

Je tam stůl.

Na stole sklenice.

Voda se ještě pohybuje, jako by ji někdo právě položil.

Vím, kdo tam seděl.

Jen nevím, kdo to byl.

Ta vzpomínka má všechny detaily.

Barvu stěn. Zvuk kroků. Pach místnosti.

Chybí jen jediná věc.

Můj život.

Nikde v něm to místo není.

Nikde ten člověk.

Nikde ten den.

A přesto, když zavřu oči, vracím se tam.

Možná jsem něco převzal.

Cizí větu. Cizí obraz. Cizí strach.

Možná stačí slyšet příběh příliš mnohokrát a mysl si ho vezme za svůj.

Možná vzpomínky nejsou důkaz.

Jen přesvědčivý obraz.

Čím déle o tom přemýšlím, tím méně vím, co je skutečně moje.

První den ve škole.

Pokoj z dětství.

Tvář člověka, který už není.

Vzpomínám si na ně.

Nebo si jen vzpomínám na poslední vzpomínku?

Obraz kopíruje obraz.

Rok za rokem.

A originál možná dávno neexistuje.

Znovu stojím v té dlouhé chodbě.

Studené světlo.

Dveře na konci.

Tentokrát je neotevřu.

Protože začínám mít strach,

že za nimi budu já.

ČÍSLO BEZ HODNOTY 

Dali mi číslo.

Řekli, že něco znamená.

Pořadí. Výsledek. Hodnotu.

Zapsal jsem ho.

Pak další.

A další.

Čísla rostla.

Význam mizel.

Sedm.

Dvacet tři.

Sto osm.

Nula celá čtyři.

Všechno přesné.

Všechno správně.

A přesto nevím nic.

Číslo neřekne, co bolelo.

Neřekne, proč někdo odešel.

Neřekne, co zůstalo.

Jen ukáže stav.

Bez příběhu.

Bez paměti.

Bez důvodu.

Měříme čas. Měříme vzdálenost. Měříme výkon. Měříme člověka.

A pak se divíme, že výsledek nic nevysvětluje.

Číslo je čisté.

Nezná soucit. Nezná strach. Nezná rozdíl mezi ztrátou a ziskem.

Jen existuje.

Jedna.

Nula.

Jedna.

Nula.

Možná je chyba v tom, že od čísel čekáme význam.

Možná žádný nemají.

Možná jim ho dáváme jen my.

A když člověk zmizí,

zůstane po něm číslo.

Přesné.

Evidované.

Bez hodnoty.

NEDEFINOVANÝ OBJEKT 

Leží přede mnou.

Nevím,

co to je.

Má povrch.

Má stín.

Zabírá místo.

To by mělo stačit.

Nestačí.

Zkouším ho pojmenovat.

Předmět.

Těleso.

Věc.

Objekt.

Každé slovo

je jen další obal.

Uvnitř pořád nic.

Nemá funkci.

Nemá původ.

Nemá směr.

Možná něco čeká.

Možná už něco udělalo.

Možná jen existuje.

Dotknu se ho.

Je studené.

O chvíli později teplé.

Změnil se objekt?

Nebo moje ruka?

Podívám se z druhé strany.

Tvar nesouhlasí.

Hrana,

která tam před chvílí byla,

zmizela.

Objevila se jiná.

Zkouším si ho zapamatovat.

Nejde to.

Pokaždé,

když zavřu oči,

vypadá jinak.

Možná není problém

v objektu.

Možná je problém

v definici.

Chci vědět,

co to je.

Protože nevím,

jak se mám chovat

k něčemu,

co nemá jméno.

Tak mu jedno dám.

A na chvíli

se uklidním.

Pak si uvědomím,

že jméno nic nezměnilo.

Objekt zůstal stejný.

Jen moje nejistota

dostala název.

Leží přede mnou.

Nedefinovaný.

A možná právě proto

je přesnější

než všechno,

co jsem kdy dokázal

pojmenovat.

POSUNUTÁ PERSPEKTIVA 

Stál jsem na stejném místě.

A přesto bylo všechno jinak.

Dům byl menší.

Ulice delší.

Obloha níž.

Nic se neposunulo.

Jen pohled.

Uděláš krok doleva

a pravda změní tvar.

Uděláš krok doprava

a změní se znovu.

To, co bylo blízko,

je najednou daleko.

To, co překáželo,

zmizí za hranou.

Možná svět není pevný.

Možná je pevné jen místo,

ze kterého se na něj díváme.

Říkáme:

takto to je.

Ale myslíme:

takto to vidím.

Dva lidé stojí proti sobě.

Mezi nimi jedna věc.

Jeden vidí začátek.

Druhý konec.

Oba mají pravdu.

Oba se mýlí.

Stačí změnit úhel.

Stačí změnit vzdálenost.

Stačí zavřít jedno oko.

Najednou se celek rozpadne

na úplně jiný obraz.

Perspektiva není pravda.

Je to poloha.

Dočasný bod

v prostoru.

A možná i v čase.

To, co dnes vypadá obrovské,

bude jednou malé.

To, co bylo kdysi bezvýznamné,

zabere celý obraz.

Stál jsem na stejném místě.

Pak jsem udělal jediný krok.

A svět,

který jsem znal,

už nebyl stejný.

MÍSTNOST BEZ ROZMĚRU 

Vstoupil jsem dovnitř.

Dveře se zavřely.

Místnost byla prázdná.

Bez oken. Bez nábytku. Bez zvuku.

Jen stěny.

Udělám krok.

Pak druhý.

Pak desátý.

Stěna se nepřibližuje.

Otočím se.

Dveře jsou pořád za mnou.

Stejně daleko.

Zkusím změřit prostor.

Čtyři kroky. Deset kroků. Sto kroků.

Výsledek se mění.

Místnost nemá šířku.

Nemá délku.

Nemá výšku.

A přesto v ní stojím.

Zvednu ruku.

Strop necítím.

Kleknu si.

Podlaha je pevná.

Rozum říká: tohle není možné.

Ale rozum tu nemá co měřit.

Jdu ke stěně.

Čím jsem blíž, tím je dál.

Zastavím se.

Ona také.

Možná se nehýbu já.

Možná se pohybuje prostor.

Možná žádná místnost není.

Možná jsem jen bod, který si kolem sebe vytvořil hranice.

Zavřu oči.

Prostor zmizí.

Otevřu je.

Je zpět.

Tak co je skutečné?

Stěna?

Vzdálenost?

Nebo jen moje potřeba vědět, kde něco začíná a kde končí?

Dveře jsou stále za mnou.

Jdu k nim.

Nedostanu se blíž.

Běžím.

Nic.

Křičím.

Zvuk nikam nedoletí.

Vrátí se okamžitě.

Jako by vzdálenost neexistovala.

Místnost je nekonečná.

A zároveň nemá ani jeden metr.

Stojím uprostřed.

Jen nevím, uprostřed čeho.

ROZPAD OBRAZU

Nejdřív zmizel detail.

Pak hrana.

Pak barva.

Obraz držel ještě chvíli pohromadě,

ale už mu něco chybělo.

Tvář měla oči,

ale nebyl v nich člověk.

Dům měl stěny,

ale nebylo kam vstoupit.

Ulice pokračovala,

ale nikam nevedla.

Díval jsem se dál.

Části se začaly oddělovat.

Světlo od stínu.

Tvar od významu.

Pohyb od směru.

Celek se rozpadl

na malé kusy skutečnosti.

Každý zvlášť

dával smysl.

Dohromady už ne.

Zůstala ruka

bez těla.

Okno

bez domu.

Hlas

bez úst.

Stín

bez předmětu.

Možná se obraz nerozpadá.

Možná jen přestávám

doplňovat to,

co v něm nikdy nebylo.

Mozek spojoval mezery.

Vyráběl celek.

Dával věcem pořadí.

A teď přestal.

Dívám se na svět

bez opravy.

Bez vysvětlení.

Bez souvislosti.

Jen fragmenty.

Jen plochy.

Jen světlo.

Obraz už neexistuje.

Zůstaly pouze jeho části.

A mezi nimi

prázdné místo.

Možná právě tam

byl celou dobu

skutečný význam.

NULA NENÍ PRÁZDNÁ 

Nula.

Nic.

Tak jsme se to naučili.

Žádná hodnota.

Žádný obsah.

Žádný zisk.

Žádná ztráta.

Prázdné místo.

Ale podívám se blíž.

Nula má tvar.

Má hranici.

Má vnitřek.

Odděluje něco

od ničeho.

A možná právě proto

není prázdná.

Je v ní všechno,

co mohlo vzniknout.

Všechno,

co už skončilo.

Všechno,

co ještě nemá jméno.

Před prvním krokem

je nula.

Po posledním

také.

Před zvukem

je ticho.

Po zvuku

znovu.

Nula není konec.

Je stav.

Místo,

kde se nic nehýbe,

ale všechno je možné.

Nula lidí.

Nula slov.

Nula světla.

A přesto

zůstává prostor.

Zůstává čas.

Zůstává možnost,

že se něco objeví.

Možná jsme si spletli

prázdnotu

s nepřítomností.

Možná nic

není opravdu nic.

Nula mlčí.

Ale není prázdná.

Jen v ní zatím

není rozhodnuto,

co bude dál.

ŠUM MEZI MYŠLENKAMI 

Něco jsem chtěl říct.

Ale mezi začátkem

a koncem věty

se objevil šum.

Ne hlas.

Ne slovo.

Jen něco mezi.

Tiché praskání.

Útržek obrazu.

Cizí zvuk.

Vzpomínka bez důvodu.

Myšlenka se rozpadla

dřív,

než dostala tvar.

Zkusil jsem ji najít znovu.

Byla pryč.

Na jejím místě

zůstalo něco jiného.

Obličej,

který neznám.

Místnost,

ve které jsem nikdy nebyl.

Věta,

kterou nikdo neřekl.

Šum.

Mezera mezi dvěma slovy.

Prostor,

který normálně nevnímáme.

Možná právě tam

se děje všechno důležité.

Ne v myšlence.

Ale mezi nimi.

Tam,

kde není pořádek.

Kde se význam ještě nerozhodl,

čím bude.

Kde se obrazy dotýkají

bez souvislosti.

Dům.

Zvuk.

Ruka.

Číslo.

Déšť.

Nic spolu nesouvisí.

A přesto

to na okamžik

dává smysl.

Pak se spojení přeruší.

Zůstane jen praskání.

Nevím,

jestli ten šum přichází zvenčí.

Nebo jestli jsem

ten šum já.

Možná mysl

není proud.

Možná je to jen

řada přerušení,

která si zpětně spojujeme

do jednoho příběhu.

Něco jsem chtěl říct.

Už nevím co.

Ale ten šum

zůstal.

CHYBA PERSPEKTIVY 

Stojím blízko.

Tak blízko, že už nevidím celek.

Jen povrch. Prasklinu. Stín.

Ustoupím.

Obraz se změní.

To, co bylo obrovské, je najednou malé.

To, co vypadalo pevně, se začne rozpadat.

Možná jsem se celou dobu nedíval špatně.

Možná jsem jen stál na špatném místě.

Perspektiva opravuje chyby.

A zároveň vytváří nové.

Přiblížím se a ztratím celek.

Vzdálím se a ztratím detail.

Nikdy nevidím všechno.

Jen výřez.

Jen úhel.

Jen verzi.

A přesto říkám:

taková je skutečnost.

Možná největší chyba není v obrazu.

Ale v jistotě, že ho vidím správně.

MEZI DVĚMA STAVY 

Nejsem vzhůru.

Ale nespím.

Slyším místnost

Vnímám světlo.

Vím, kde jsem.

A přesto

jsem někde jinde.

Myšlenky přicházejí pomalu.

Bez začátku.

Bez konce.

Obrazy se objevují

a zase mizí.

Nejsou to sny.

Jsou příliš skutečné.

Nejsou to vzpomínky.

Nikdy se nestaly.

Ležím bez pohybu.

Čas se neposouvá.

Minuta může být hodina.

Hodina může zmizet

během několika vteřin.

Tělo zůstává tady.

Mysl

někde mezi.

Mezi vědomím

a tichem.

Mezi obrazem

a prázdnotou.

Mezi tím,

co znám,

a tím,

co nedokážu pojmenovat.

Na okamžik

se všechno spojí.

Vím přesně,

co se děje.

Pak se to znovu rozpadne.

Otevřu oči.

Možná jsem je měl otevřené

celou dobu.

Nevím.

Jediné, co vím,

je že jsem ještě

nepřešel na druhou stranu.

Stále zůstávám

mezi dvěma stavy.

ABSTRAKCE 

Nejdřív měl svět tvar.

Pak dostal jméno.

Pak význam.

A potom jsme uvěřili, že to všechno patří k sobě.

Tvar.

Slovo.

Vzpomínka.

Číslo.

Prostor.

Obraz.

Všechno jsme spojili.

A nazvali skutečností.

Jenže stačí změnit úhel.

Stačí zapomenout jedno slovo.

Stačí odstranit jeden detail.

A celek se začne rozpadat.

Dům už není dům.

Tvář už není tvář.

Číslo nic nepočítá.

Místnost nemá rozměry.

Vzpomínka nemá minulost.

Objekt nemá jméno.

Zůstávají části.

Bez pořadí.

Bez středu.

Bez návodu.

Možná právě takhle vypadá svět bez našeho vysvětlení.

Ne jako příběh.

Ne jako systém.

Ne jako odpověď.

Jen jako přítomnost.

Bod.

Plocha.

Zvuk.

Ticho.

Pohyb.

Prázdné místo.

Není třeba tomu rozumět.

Není třeba hledat začátek.

Ani konec.

Protože možná žádný není.

Možná jsme celou dobu jen kreslili čáry mezi věcmi, které spolu nikdy nesouvisely.

A když ty čáry zmizí,

nezůstane chaos.

Zůstane něco čistšího.

Něco bez názvu.

Bez hodnoty.

Bez vysvětlení.

Abstrakce.

MUZEUM PODIVNOSTÍ 

Vstup zdarma

Výstup neznámý

Chodby bez konce

Tiché vitríny

Známé věci

Cizí význam

Vítejte

V muzeu podivností

NORMÁLNÍ NENORMÁLNOST 

Všichni se usmívají

Nikdo se nedívá.

Nikdo se neptá.

Normální nenormálnost...

Všechno je v pořádku.

Říkají to pořád dokola.

Až tomu uvěří.

Normální nenormálnost.

Normální nenormálnost.

Normální nenormálnost....

Dokola...

Dokola....

PRÁZDNÉ OČI 

Zastavený pohled

Beze slov

Beze jmen

Vidí všechno

Nevnímají nic

Prázdné oči

[Refrén]

Tváře známé

Výrazy cizí

Ticho

Všude ticho

Prázdné oči

Prázdné oči

Dívají se

Skrze mne

Skrze tebe

Skrze všechno

Prázdné oči 

NÁVŠTĚVNÍK 

Nikdo nezvonil

Nikdo nepsal

Přesto

Jsi přišel

Znám tvůj hlas

Neznám tvé jméno

Návštěvník

Už jsi tady byl

Nebo ne

Dveře zůstaly otevřené

Nikdo neodešel

Návštěvník

DIVADLO MASEK 

Světla svítí

Opona vzhůru

Známé tváře

Cizí úsměvy

Každý zná svou roli

Nikdo nezná sebe

Divadlo masek

Potlesk

Bez radosti

Faleš 

Zloba

Lhostejnost

Přetvářka 

Nenávist 

Závist 

Všichni tleskají

Nikdo neodchází

ÚSMĚV BEZ RADOSTI 

Dobré ráno

Jak se máš

Všechno v pořádku

Říkáš dál

Oči mlčí

Rty se hýbou

Úsměv bez radosti

Potřesení rukou

Známé věty

Prázdné zvuky

Úsměv

Bez radosti

Usmíváš se

Jako vždy

Jen oči

Zůstaly pryč

Úsměv bez radosti

MĚSTO VZHŮRU NOHAMA 

Dny bez jmen

Noci bez konce

Známá místa

Cizí svět

Město

Vzhůru nohama

Ráno přišlo

Jako vždy

Jen všechno

Bylo obráceně

Město vzhůru nohama

LIDÉ BEZ STÍNU 

Chodí mezi námi

Nikdo se neptá

Nikdo se nedívá

Znají všechna slova

Neznají ticho

Lidé bez stínů

Usmívají se

Přikyvují

Mizí

Viděl jsem je

Každý den

Nikdy jsem si nevšiml

Že nemají stíny

Lidé bez stínů

VŠECHNO JE V POŘÁDKU 

Nikdo neběží

Nikdo nekřičí

Nikdo nic neviděl

Zprávy skončily

Světla zhasla

Obraz zůstal

Všechno je v pořádku

Prázdné chodby

Tiché kroky

Zavřené oči

Všechno je

V pořádku

Hodiny běží

Stěny mlčí

Nikdo se neptá

Všechno je v pořádku

Signál trvá

Program pokračuje

Přerušení se neočekává

Všechno je v pořádku

BIZARE

Byl jsem tady

Nebo ne

Znám to místo

Neznám cestu

Známé tváře

Cizí jména

Tiché hlasy

Bez ozvěny

BIZARE

Nic není stejné

Nic není jiné

BIZARE

Viděl jsem

Co jsem neviděl

Slyšel jsem

Co nikdo neřekl

BIZARE

Probudil jsem se

Nebo ne